Zákulisí mosteckého jezera

Že si v těsné blízkosti dnešního Mostu můžeme užít krásy jezera, ví už kdekdo. Jen málokteří ale tuší, že u něj najdeme i vodopád. Pravda, je za plotem, takže ho uvidí pouze obsluha zdejšího zařízení. S mosteckým jezerem ale úzce souvisí. Z vodopádu vytéká voda vyčerpaná z bývalého hnědouhelného dolu Kohinoor a nakonec doteče právě do jezera Most. Mezitím se ale musí vyčistit.

Nacházíme se v biotechnologické čistírně důlních vod v Mariánských Radčicích. Zní to oficiálně, ale nejde o přesný název. Zdejší pracovníci používají slangový výraz „bétéeska“, vycházející ze zkratky BTS, tedy biotechnologický systém. Plný oficiální název pak zní Biotechnologický systém pro čištění důlních vod z jámy MR1. Tajemství kódu z titulku tak máme téměř odhalené. Zbývá rozklíčovat už jen to MR1. „Je to Mariánské Radčice 1, tedy bývalá větrná jáma dolu Kohinoor,“ prozrazuje inženýr Josef Švec, vedoucí střediska Kohinoor, odštěpného závodu Příbram státního podniku DIAMO.

Hnědé uhlí důl Kohinoor vydával do roku 1998. Zatímco řadu jiných vysloužilých dolů zaplavila voda, z tohoto se dodnes voda vyčerpává. Důvodem je nedaleký lom Bílina, ve kterém těžba stále probíhá. Pokud by voda zůstávala v Kohinooru, do Bíliny by prosakovala. Podle Josefa Švece je ale možné, že s čerpáním budou pracovníci bývalého dolu pokračovat i po ukončení těžby na Bílině: „Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Bude potřeba zpracovat hydrogeologickou studii, co by to znamenalo, kdybychom zcela přestali čerpat důlní vodu, jestli by to nemělo za následek třeba i ohrožení lidských sídel v okolí.“

Čisticí síla přírody

Čerpadla vyhání vodu na povrch z třísetmetrové hloubky. Pádem po kaskádovém schodišti se provzdušní, což je první krok čištění. Ačkoli je voda příjemně teplá, má přibližně dvacet devět stupňů Celsia, koupat by se v ní nedalo. Kdybychom se do ní ponořili, ulpí na nás narezivělý povlak ze železa, nadýchali bychom se amoniakálního dusíku s příměsí síry a ještě by na nás působil mangan. To jsou právě ty látky, které je třeba z vody odstranit.

Za „vodopádem“ se proud vody rozdělí do dvou paralelních větví se třemi stupni čištění – nádržemi A, B a C. Čerpadla bychom tu hledali marně. Čistírnou voda protéká gravitačně. Zastavujeme se u nádrží A. Jedna je betonová, hluboká, druhá mělká, bohatě zarostlá rákosím. Podle prvotních plánů měly být obě nádrže hluboké, betonové. „Při projektování čistírny jsme měli oponenta, docenta Zemana z Masarykovy univerzity v Brně. On navrhl technologicky jiný proces čištění železa ve větvi jedna, tedy ten mělký mokřad s hojnou vegetací. V prvních letech čištění se ukazuje, že nakonec odbourá o něco více železa než ta hluboká nádrž,“ srovnává Josef Švec.

Nádrže A odstraní z vody skoro dvě třetiny železa. Zaměřujeme se hlavně na tu účinnější variantu: „Je to princip kořenové mokřadní čistírny, který je doplněn technologickými prvky v dalších stupních čištění, hlavně provzdušněním. Příroda nám tu významně pomáhá v odbourávání látek, které z důlní vody potřebujeme dostat. Železo se odbourává formou usazenin a amoniakální dusík se mění na další formy dusíku, které využívají právě ty rostliny,“ popisuje procesy vedoucí Kohinooru a dokazuje, že království přírody je tu hmatatelné: „Opakovaně, několik let po sobě, se nám tu hlásí ornitologové, kteří u nás kroužkují třeba labutě. Zejména v zimě se sem stahují vodní ptáci, protože je láká teplá, nezamrzající voda.“ To ostatně vidíme na vlastní oči, každou chvíli z rákosí nějaký opeřenec vyletí.

Z rezivé vody průzračná

Pokračujeme dále po směru toku vody. Výrazným prvkem nádrží B jsou hadice plující na hladině. „Střídají se tu hlubší, asi dvoumetrové partie s mělkými hrázkami. To má za následek střídání aerobního a anaerobního prostředí, což pomáhá zejména k odbourávání amoniakálního dusíku. Hadice jsou ve skutečnosti plováky, které do nádrží vhání vzduch. Díky tomu tu probíhá hladinové provzdušnění,“ vysvětluje Josef Švec.

Třetí nádrže C zaujmou jemnými bublinkami. „Tyto nádrže jsou tři metry hluboké a jsou kompletně vyplněné substrátem – drobným lomovým kamenivem nebo kačírkem. Fungují tedy jako velký filtr. Zároveň jsou ode dna provzdušňované, to je to perlení na hladině. Celý vodní sloupec je tu provzdušňován v celé ploše nádrže. Tyto nádrže vodu už jen dočišťují do kvality koupacích vod.“

A je téměř hotovo. Sběrný kanál vodu odvede do zarostlé nádrže D, ve které se smíchá voda z obou větví – a průzračně čistá voda může opustit čistírnu a potrubím přes růžodolskou výsypku se vydá na asi půlkilometrovou cestu k mosteckému jezeru.

Důvod? Vyplatí se to!

Ačkoli jezero Most nemá žádný odtok, voda se z něj ve velké míře vypařuje, hlavně samozřejmě v horkém létě. Správci jezera tak do něj musí stále přivádět novou vodu. Původně ji brali z přivaděče, kterým protékala voda z řeky Ohře. Jak ale Josef Švec upozorňuje, vůbec nejde o levné řešení: „Platíte jak za dopravu, tak za jednotlivý kubík vody. A kvůli tomu, že cenu za kubík každoročně stanovuje vyhláška, je cena rok od roku vyšší a vyšší. Zato důlní vodu dopravujeme pouze za provozní náklady, které jsou od ceny za vodu z Ohře diametrálně odlišné. Navíc nám ty provozní náklady hradí Severočeské doly, protože, jak jsme řekli na začátku, ochraňujeme jejich ložisko. Je to tedy pro nás win-win situace, která nám ušetří několik milionů korun ročně.“

Z jezera se za rok vypaří několik set tisíc kubických metrů vody, zatímco „bétéeska“ dokáže vyprodukovat více než dva miliony metrů krychlových. Logicky vzato by důlní voda měla vodu z Ohře bez problémů nahradit. Jde ale o to, jak rychle se bude voda vypařovat v létě a jestli „bétéeska“ bude stíhat vodu doplňovat. To zjistíme už letos.

Stavební dělníci se do budování pustili v roce 2018 a stavba byla hrazena z Programu určeného na odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, šlo na ni takzvaných patnáct ekomiliard. Zkušební provoz této největší čistírny tohoto druhu v Česku začal v roce 2020, do mosteckého jezera voda pravidelně proudí od loňského července. Nahrazuje starší a ekonomicky méně výhodnou čistírnu, která se nacházela v areálu bývalého dolu Kohinoor.